Psalo se 19. června roku 2017, Moravská Sahara byla vyhřátá natolik, že nepříjemně pálila do bosých chodidel, a i Morava se jen líně pohupovala. Rozumnější skupiny lidí si nechtěli nechat vedro přerůst přes hlavu. Proto jsme se i my časně zrána vydali na dlouhou cestu. Svou náruč a přístřeší v chladných údolích zastíněných vrcholky hor nám poskytli naši bratia Slováci. Drobná zastávka v Novém Meste nad Váhom prokázala, že v popíjení piva jsme všichni zajedno. Teplota byla stále neúnosná, a tak jsme se museli vydat ještě dál na sever. Cesta byla dlouhá, my byli plni energie, takže není velkým překvapením, že jsme si své místenky prostáli a prokecali na chodbě vlaku. Do Liptovského Mikuláša jsme dorazili s nezodpovězenou otázkou, jak by se řešil problém, kdyby se obě rozestavené části mostu uprostřed střetly s vychýlením. Přestupní doba vystačila sotva na dvě cigaretky a opět jsme se přepravovali, tentokrát autobusem. Finální zastávkou se stal Žiar, odtud už jsme šlapali po svých. Výstup do kopce se ukázal jako vhodná příležitost k dohadování se o hmotnosti zavazadel na našich bedrech. Já táhla 11 kilo, Pavel s tátou oba kolem 20 a o Luďovi nemá ani cenu se zmiňovat. Ten si vesele vykračoval s batůžkem, ve kterém měl snad jen pití, nějaké to tričko a spodní prádlo.

Hrdlo během takové námahy vyprahlo, takže osvěžující horský pramínek přišel vhod. Přesně po 5,35 kilometrech – aspoň doufám, že značka nelhala, sama jsem se neodvažovala to měřit – nás přivítaly otevřené dveře Žiarské chaty, která se na těch pár dnů stala naším zázemím. Složili jsme bagáž a šli na brzkou večeři. Někteří by jistě nechápali důvod, jenž je naprosto jednoduchý, a sice že před námi byl ještě pochod na jeden z vrcholů. Přeci nepromarníme den válením se na posteli.
Tlačila jsem do sebe zemiakové placky s brynzou, zatímco chlapy na pár soust zhltli palačinky s borůvkovou marmeládou, které podle Luďových slov nechutnaly po ničem jiném než po cukru. Když to můj malý žaludek vzdal a Pavel sbalil své fotící dělo, vyrazili jsme na lov. Naší kořistí se stal západ slunce. Klidná panenská příroda Západních Tater byla úchvatná. Do dutého zvuku pohor dopadajících na kamenitou cestu zurčel potůček stékající po balvanech do údolí. Malý kousek ráje. Vyškrábali jsme se na jednu z Troch Kop a zasedli v očekávání krásného každodenního úkazu. Nebe se nenápadně barvilo do oranžova. Dorážející myšlenky se vypařily, hlavou mi létala pouze slova malého prince o pozorování západu slunce. Fascinovaně jsem hleděla na pohasínající světelný kotouč a prociťovala každou emoci, která mnou procházela. Slova byla zbytečná. Tedy až na otázku „Dá si někdo štamprli?“ Pahorky zrudly, slunce se stydlivě schovávalo, dokud nezapadlo úplně za horizont. Sestupovali jsme do Smutného sedla a hle! Kamzíci! Poskakovali si po skále, jako by pro ně gravitace neplatila. Závoj nadcházející noci byl stále víc znatelný, proto jsme vylovili své čelovky a pokračovali v sestupu. Vedla jsem celou výpravu, což znamenalo, že jsem si musela máknout, tudíž jsem celý kopec prakticky seběhla – taky mi to kolena dávala v následujících dnech pěkně sežrat. Ženská ješitnost je, když žena odmítá připustit, že nezvládne něco, co muž zvládne. To se projevilo na cestě nahoru, když jsem se hnala za rychlejšími členy s vědomím, že se raději uštvu, než abych podlehla slabosti. Mužská ješitnost je, když muž odmítá zůstat pozadu oproti ženě. Nemá cenu se ptát se mužů, popřou to, protože si neustále potřebují něco dokazovat.
Po příchodu na chatu nás čekala už jen sprcha a zjištění, že jakmile se Luďa ocitne v horizontální poloze, okamžitě usne.
Probuzení druhého dne bylo příjemné jen do uvědomění si, že je naplánovaná ta nejtěžší túra. Po snídani jsme vyrazili znovu na Smutné sedlo. Stezka byla stejná, ale v ostrých paprscích ranního slunce vypadala živěji. Tentokrát jsme přelezli všechny Tri Kopy a pokračovali stále dál. Začalo se objevovat víc a víc řetězů, bez kterých by cesta nebyla možná, a já věděla, že začíná jít do tuhého. Ovšem jsem si nedovolila couvnout – ženská ješitnost. Adrenalin byl opojný, nálada výtečná, krok lehký. Ani jsme se nenadáli, už jsme sestupovali z Hrubé Kopy. Zdolat poslední vrchol byl nejobtížnější úkol. Řetězy byly připevněny poměrně nešikovně. Navíc se jeden Polák rozhodl mi radit, jak lézt, ačkoliv mně to spíš přišlo, jako že se mě snaží zabít. I přes drobné nepříjemnosti jsme se dostali až na Baníkov, což znamenalo jediné, už nás čeká jen příjemná cesta do doliny. Trpělivé prodírání se kosodřevinami nás dovedlo k oslnivému vodopádu. Rozpálená chodidla jsme namočili do ledové vody, div že nezasyčela. Odvážnější vlezli pod proud padajících kapek s dětskou radostí kvůli nápadu nafocení aktů. Tato drobná zastávka dokázala rozehnat jakékoliv dojmy náročného dne. Ke spánku jsme se ukládali s příslibem ranní koupele v přírodě. Tedy až na Luďu, který opět usnul dřív, než dopadl na matraci.
Následující den jsme skutečně po snídani vyrazili zpět k vodopádu. Když chlapi nafotili sérii společných aktů, vlezla jsem pod proud také. Vzhledem k teplotě jsem jen čekala, kdy na mě začnou padat kostky ledu. Podklouzla mi noha a při chytání se skály jsem si zlomila nehet – nejhorší ženské zranění. Bolest jsem na sobě nedala znát a zapila ji lokem šampaňského. Proč šampaňského? Z prostého důvodu – Luďa odjížděl domů. Museli jsme společný čas a zároveň i samotný odjezd zapít na úrovni. Poté jsme zamávali šátečkem, utřeli slzičky a vydali se opačnou cestou. Čekal nás totiž Baranec. Nejprve jsme se potřebovali dostat do Žiarského sedla, odtud přelézt přes Smrek až na Baranec. Sušené maso, kterým jsme plnili své žaludky, přilákalo krkavce. Měli smůlu, museli by se nejdřív poprat se mnou, než by se k němu dostali. K souboji nedošlo, takže jsme se v klidu mohli vrátit na chatu. S potvrzením, že milý chlap si většinou vezme nepříjemnou megeru, jsme se odebrali ke spánku.
Poslední den před naším odjezdem jsme se rozhodli pokořit horu, podle níž se tato část Tater nazývá, Ostrý Roháč. Na Žiarském sedle jsme potkali správně švihlého Olomoučáka Hopa. Jeho životní příběh byl pozoruhodný, ale o tom až někdy příště.
Pro dosažení vrcholu bylo potřeba vyšplhat po jednom řetězu, který stoupal kolmo vzhůru, zbytek cesty už nebyl nijak náročný. Zpáteční pochod byl horší, foukalo natolik, že kdybych se hůlkami nezapíchla do země, tak by mě to odneslo. Pro zkompletování všech vrcholů v okolí naší základny jsme zdolali ještě Plačlivô. Pak už jsme se jen těšili zpátky domů, na Moravu, na nádraží.
I odjezd proběhl bez potíží. Dokonce nás uklidnilo, že nám ve vlaku příjemně zatopili. Nu co, přece jsme nemohli očekávat, že by to slunce tak rychle vzdalo.

autor článku:Marťa Hlaváčková