Tak co bych o sobě napsal? Rád chodím a šplhám po horách, a když tam člověk vidí ty nádherné scenérie, tu hru světel, stínů, odrazů a barev, kolikrát nevěří svým očím co všechno umí příroda vytvořit. Tak jsem si řekl, že bych se mohl pokusit zastavit čas, zachytit kouzlo okamžiku, a tu nádheru zachovat. Pro vzpomínku, podělit se, inspirovat...

Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře

U fotografa je to jinak. Fotograf jde k hoře, v úctě, pokoře a úžasu s ní stráví nějaký čas a vrací se s horami dvěma. Jedna na paměťové kartě s potenciálem emoce vyvolat, druhá plná emocí a zážitků v hlavě.
Cesta do Dolomit začala v jihotyrolském Sillianu, protože rozebírat přesně jedoucí a těsně na sebe navazující vlaky nemá smysl. Je půl šesté večer a vyrážíme s dvaceti kily na zádech na více než čtyřhodinový výstup na Helm - Monte Elmo (2434). Po takřka čtyř a půl hodinách a překonání téměř 1200 m na 6 km padáme 35 minut a 160 výškových metrů před původním cílem etapy.
Ráno moudřejší večera nabízí krásný den, a prameniště jen několik kroků od bivaku vodu na polévku a ranní kávu. Bez otálení dorážíme včerejší rest a zdoláváme Monte Elmo zalité jitřním sluncem. Na vrcholku hory je opuštěná chata, nezbytný kříž, pod vrcholem hory pak pevnost a palebné postavení z 1. světové války. O co tu bojovali? O skály, louky a pastviny? Snad o ta úžasná panoramata Dolomit rámovaná zasněženými vrcholky švýcarských Alp. Sestup o 1100 m do Moos - Moso, káva od slovenské číšnice a totéž nahoru k chatě Locatelli (2450).

Gruzie, v mnoha jazycích Georgie - země svatého Jiří. Hrdá země, hrdý lid. Bájná Kolchida a Kavkazská Ibérie v jednom. Stát nepatrně menší než Česko, obyvatel podstatně méně , asi 4 miliony, hlavní město Tbilisi počet obyvatel jako v Praze. Máme spolu hodně společného. Malá země mezi velmocemi. Východořímská říše, Byzanc, později Rusko. Země na rozhraní křesťanství a Islámu. Křesťanství od 4. století a z té doby je mnoho dodnes funkčních kostelů a klášterů.

Norové mají přísloví: Neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení, v originále Det fins ikke dårlig vær, bare dårlige klær. K témuž se hlásí i Němci: "Es gibt kein schlechtes Wetter, es gibt nur die falsche Kleidung."
A protože v lehce obměněné podobě nás tato věta bombarduje z reklamy na Outdoor již několik měsíců, zkusili jsme ji aplikovat na Zimním přechodu Jeseníků. Ono, upřímně - kdo viděl Anděla na horách - sako, šála a kulich má taky něco do sebe, vylezl s tím až na Lomnický štít a na zimu si nestěžoval. Náš původní záměr byl přesun z Horní Moravy přes Králický Sněžník, Alois Jirásek mu říkal Králická Sněžka, hlavním hřebenem skrz Šerák, Keprník, Praděd na Skřítek a Rabštejn. Závěr měl být v Novém Malíně na pokraji Šumperku.

Průvodčí Euronightu otevřela dveře kupé, rychle couvla a víceméně pro sebe procedila polohlasně: "Scheiße" nebo "Schweine" nebo obojí. Ale vraťme se na začátek. Jak říkají Cimrmani v jedné hře, "Víš, to bylo tak:"

Aby toho nebylo málo, ještě jedna letošní expedice z Moravské Sahary s úděsnými vedry za chládkem hor.
Člověk není spokojen tam, kde je a touží se dostat na místo, kde není. V překrásných Dolomitech nám výhled za dobré viditelnosti lemoval pohled na zasněžené vrcholky švýcarských Alp. Často jsme se zasnili, a nahlas si představovali jaké by to tam asi mohlo být. Situace nazrála a rozhodli jsme se, že provedeme průzkum. Jen na otočku. Když švýcarské Alpy, tak Zermatt, když Zermatt, tak Matterhorn, když Matterhorn, tak s pokusem o výstup. Netušili jsme, co nás tam čeká a sbírali informace, kde se dalo. Jako horolezečtí amatéři jsme si nechali poradit nezbytné vybavení pro případ, že by počasí dovolilo a vyzkoušeli na chřibském Kozlu. Rady a zkušenosti jiných se smrskly na důležité - bivak = pokuta 4 tisíce franků, bezplatný kemp u Hörnli Hut byl zrušen.

Psalo se 19. června roku 2017, Moravská Sahara byla vyhřátá natolik, že nepříjemně pálila do bosých chodidel, a i Morava se jen líně pohupovala. Rozumnější skupiny lidí si nechtěli nechat vedro přerůst přes hlavu. Proto jsme se i my časně zrána vydali na dlouhou cestu. Svou náruč a přístřeší v chladných údolích zastíněných vrcholky hor nám poskytli naši bratia Slováci. Drobná zastávka v Novém Meste nad Váhom prokázala, že v popíjení piva jsme všichni zajedno. Teplota byla stále neúnosná, a tak jsme se museli vydat ještě dál na sever. Cesta byla dlouhá, my byli plni energie, takže není velkým překvapením, že jsme si své místenky prostáli a prokecali na chodbě vlaku. Do Liptovského Mikuláša jsme dorazili s nezodpovězenou otázkou, jak by se řešil problém, kdyby se obě rozestavené části mostu uprostřed střetly s vychýlením. Přestupní doba vystačila sotva na dvě cigaretky a opět jsme se přepravovali, tentokrát autobusem. Finální zastávkou se stal Žiar, odtud už jsme šlapali po svých. Výstup do kopce se ukázal jako vhodná příležitost k dohadování se o hmotnosti zavazadel na našich bedrech. Já táhla 11 kilo, Pavel s tátou oba kolem 20 a o Luďovi nemá ani cenu se zmiňovat. Ten si vesele vykračoval s batůžkem, ve kterém měl snad jen pití, nějaké to tričko a spodní prádlo.

Začalo to na Pálavě.
Nemám rád černé hory. Skála, černá skála, kámen na kameni. Proto ani nejezdím do Tater a moje pokusy to prolomit skončily vždy ve Slovenském raji. Miluji Pálavu. Když jsem se tam v dětství dostal poprvé, bylo to o Velikonocích. Od té doby se ji snažím v tuto jarní dobu navštěvovat. Všechno kvete, raší a těší se na jaro.
Doba, kdy jsme projížděli lužními lesy je sice nenávratně pryč, ale i s Novomlýnskou nádrží se to dá.
Když mě Pavel vzal poprvé do Dolomit (či Dolomitů?), zažíval jsem to podobně. Úžasná bílá krajina rozkvetlých vápenců, jedna velká skalka. Stokrát či snad tisíckrát větší Pálava. Horké dny, překrásné západy Slunce, nádherné noci, úžasné bivaky uprostřed hor.

"Bylo letní parno a já šla na plovárnu Džbán..." notovala si v rádiu Lenka Filipová.
Tak to jí trochu ujelo. Byl pozdní podzim a rádio hlásilo vichřici Herwart. Vyrážíme do Jeseníků (odvodili snad slovenští obrozenci slovenský výraz pro podzim od krásy těchto hor v podzimním období?). Předpověď počasí není tedy vůbec příznivá. Bruntálsko - drsní lidé, drsný kraj. K tomu drsné počasí, a my? Šmirgl 40 je proti nám hebký samet. Dva jsme strávili vojnu v šumavských hvozdech, třetí, rodilý Záhorák (už to hovoří za vše) ji strávil střežením hranice míru a socialismu.
Další krátký pobyt na Kurzovní chatě pod Pradědem. Výbavu máme ozkoušenou z Alp, suchá i tekutá strava nabalena, a navíc, dá se těm meteorologům věřit, když u nás to tak nevypadá a vichr z hor má přijít z polských rovin? Bariéra Hrubého Jeseníku si s ním poradí a nás ovane jen lehká bríza.

Dycky sem chtěl potkat medveďa ve volnéj přírodě. Kdysi, to sem byl eště malé děcko, sa nám to na Slovensku málem podařilo.V kosodřevině sme ho slyšeli,po vyděsených turistech aj našli nejaké mapy a tužky, dokonca aj to po čem je pomenovaný policajtský obušek a cukrovinka s lékořicú. Ale medveď nigde. Až teďkáj sem si na to vzpomněl. Šak padesátka je tu,najvyšší čas plnit si svoje dětské sny, ať máme v domově důchodců na co spomínat.

Tož, kam tak zajet? Prý sú medvedi v Tatrách, a najblíž k téj našej slovácké rovině podle mapy sú to Tatry západní, negdy zvané Roháče. V první řadě sme dali dohromady tlupu, protože nejenom víc hlav víc ví, ale aj víc budí respekt (enem Husiti na množství nehleděli), no a v neposlední řadě medveď je samotář a všeckých by nepožral.

Joomla templates by a4joomla