Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře

U fotografa je to jinak. Fotograf jde k hoře, v úctě, pokoře a úžasu s ní stráví nějaký čas a vrací se s horami dvěma. Jedna na paměťové kartě s potenciálem emoce vyvolat, druhá plná emocí a zážitků v hlavě.
Cesta do Dolomit začala v jihotyrolském Sillianu, protože rozebírat přesně jedoucí a těsně na sebe navazující vlaky nemá smysl. Je půl šesté večer a vyrážíme s dvaceti kily na zádech na více než čtyřhodinový výstup na Helm - Monte Elmo (2434). Po takřka čtyř a půl hodinách a překonání téměř 1200 m na 6 km padáme 35 minut a 160 výškových metrů před původním cílem etapy.
Ráno moudřejší večera nabízí krásný den, a prameniště jen několik kroků od bivaku vodu na polévku a ranní kávu. Bez otálení dorážíme včerejší rest a zdoláváme Monte Elmo zalité jitřním sluncem. Na vrcholku hory je opuštěná chata, nezbytný kříž, pod vrcholem hory pak pevnost a palebné postavení z 1. světové války. O co tu bojovali? O skály, louky a pastviny? Snad o ta úžasná panoramata Dolomit rámovaná zasněženými vrcholky švýcarských Alp. Sestup o 1100 m do Moos - Moso, káva od slovenské číšnice a totéž nahoru k chatě Locatelli (2450).

Nebe, peklo, ráj

Nebe nad hlavami, peklo pod nohami. Kráčíme klečí, pod nohama křupe prašná vápencová suť, semtam překonáme skalku. A kolem dokola ráj. Kousek od nás bublá potůček, občas v dáli zahlédneme vodopád, ke kterému se zvolna přibližujeme, a co krok, to jiný nádherný pohled na horský masív. Asi v půlce cesty se přibližujeme k potůčku natolik, že neodoláme a svlažíme unavená těla v svěží, čisté vodě. Vodopád mizí za skalami a nám se otvírá pohled na Torre Toblin (2630) a Monte Paterno (2744). Mezi nimi sporadicky zahlédneme cíl naší cesty - chatu Locatelli. Jsme v trochu jiném světě. Napravo do hor strmě stoupající stráň, na které zahlédneme sviště a z níž prýští několik pramenů. Nalevo plesa Lago dei Piani. Plni zážitků z nádherného dne padáme šťastně do postele.

Nejkrásnější pohled není ze sedla koně, ale z vrcholku hory

Následující den jsme plni energie a natěšeně se cítíme na feraty. Po překonání nerudovského problému kam s ním (batohem), začínáme slézat Toblinger Knoten - Torre di Toblin (2630). Po krátkém osvěžení u chaty - plzeňská dvanáctka z plechu je stále chladná, nečekaně skvěle osvěží, a za to kilo v batohu navíc tedy stála. Trápí nás celou dobu jen jedna věc, a to, že nemáme opalovací krém. Zato máme dva po opalování. A slunce hřeje a hřeje...
Osvěženi jdeme s chutí na druhou feratu - Monte Paterno - Paternkofel (2744). Stále se zde setkáváme s pozůstatky 1. světové války. Obě hory jsou provrtané chodbami, sklady a střílnami. Okopy a palebné postavení děl jakoby vojska opustila teprve nedávno, dokonce nacházíme i klubko nepoužitého ostnatého drátu. Ostatně i ony feraty vedou po zásobovacích trasách a žebřících z války. Žebříky jsou samozřejmě novější, staré zbytky jsou však občas vidět.
Na vrcholku Monte Paterna potkáváme skupinku Slováků, kteří nám potvrzují, že od čtvrtka by se mělo zhoršit počasí. Večer zažijeme úžasný západ Slunce a srdce i oko fotografa je potěšeno na nejvyšší míru. Úlovek máme, můžeme domů.

Údolím suchých kostí...

Nicméně, po druhé noci strávené v posteli se ve středu vydáváme na jednoduchou okružní cestu okolo Tre Cime di Lavaredo - Drei Zinnen. Z chaty suťovými poli nad bezejmenným plesem. Krásná skalka. Trsy růžových, žlutých, modrých a já nevím jakých kytek se tu drží zuby nehty na kamenech a kvetou jako o život. Suchým údolím, až máme obavy o vodu k pití, kolem vytesané pevnosti na chatu Rifugio Pian di Cengia, která je také bez vody pro turisty. I záchod tu mají suchý. Vezmeme to zkratkou, pak řízený sešup suťovým polem a sestupujeme do ráje. Zelená louka plná květů, objevujeme i Alpskou protěž. Dva tak vydatné prameny, že po spojení vytváří bystřinu, v dáli se pase stádo koní... Vaříme polévku a kocháme se nádherným chrámem přírody.
Je čas vyrazit, a tak pokračujeme údolím pramenů a potůčků až vystoupáme k chatě Lavaredo a kolem pomníků padlým ve válce k hotelu Rifugio Auronzo. Opět míjíme plochy palebných postavení pro děla, zákopů a kráterů - muzeum na nedalekém Monte Pianu musíme nechat na jindy. Ještě jeden sešup pod chatou Locatelli a z posledních sil vystoupat na závěr skoro 17km trasy. Tentokrát nás na chatě nekompromisně odmítají, takže poslední noc strávíme pod širákem.

Hora zůstává, aby se mohl Mohamed vrátit

Ráno vstáváme brzo. Balíme a vyrážíme posnídat někde po cestě. Zastavujeme u posezení na okraji srázu nad hlubokým údolím, v kterém se válí mlha bojující s jitřními slunečními paprsky. Ranní hygiena v potůčku a sestup do Mosa, autobus do Innichen - San Candido, kde už na nás čeká vlak. Jedeme hornatou krajinou, na okno padají kapky slíbeného blahodárného deště, a Dolomity se nám zaťaly pod kůži. Co kdybychom to příště zkusili od Misuriny? Kdo ví...